Toto poněkud kontroverzní, ale po striktně právní stránce naprosto pravdivé tvrzení, vychází z toho, že je povinností realizovat veřejnou zakázku tak, aby její výsledek, pokud je určen fyzickým osobám, byl přístupný. Tuto povinnost stanoví § 93 zákona o veřejných zakázkách a nepatří mezi ty principy veřejného zadávání a ty povinnosti, ze kterých se lze smluvně vyvinit nebo které lze nerespektovat.

Ve své podstatě tedy, pokud zadavatel zadá veřejnou zakázku a dodavatel dodá příslušné dílo, jež nesplňuje přístupnost a není přístupné pro fyzické osoby, včetně osob se zdravotním postižením, byl porušen zákon. Bude potom na dohledových orgánech, soudech a případně orgánech činných v trestním řízení, aby posoudily, v jaké fázi porušení zákona došlo. Přičemž je zjevné, že hlavní vinu nese zadavatel sám. Nicméně, jak je řečeno v jiné otázce, ani dodavatel se nemůže zcela ze zodpovědnosti vyloučit, neboť Je třeba si uvědomit, že Dodavatel má povinnost přístupnosti i pokud není speciálně deklarovaná zadavatelem

Zadávání veřejných zakázek je primárně řešeno za účelem veřejného zájmu. A to se netýká pouze financování a efektivity využívání finančních prostředků, ale také výsledků veřejných zakázek. V praxi tak může dojít třeba k situaci, kdy si zadavatel objedná nějakou aplikaci, nebo informační systém a ukáže se, že uživatelské rozhraní tohoto informačního systému není přístupné a proto s ním nemůže plnohodnotně pracovat uživatel se zdravotním postižením. V takovém případě byl jednoznačně zákon porušen a nelze se na nic vymlouvat. Pozor i na to, že dodatečné využívání finančních prostředků pro nápravu porušení zákona v podobě dodatečného dodělání přístupnosti je porušením rozpočtové kázně a neefektivním vynakládáním finančních prostředků, neboť zadavatel svojí vinou a svým přičiněním porušil zákon a tedy Není z jeho strany možné se ani vymlouvat a ani realizovat nápravu navýšením finančních prostředků nebo využíváním dalších finančních prostředků mimo původní veřejnou zakázku.